Příběh, který bych nikdy nechtěla psát ...

Tento "blog" se mi bude psát velmi těžce. Nejsem žádný spisovatel. Text je psán od srdce a jak mi na jazyk přichází. Tímto "blogem" bych ráda motivovala a inspirovala všechny lidičky na světe, ať se toho nebojí a doprovodí svoje blízké na poslední cestě.

Tento scénář se začal psát na začátku prosince roku 2025. Jedním jediným telefonátem, který nám všem změnil celý život. 

Byl to den, kdy mi moje maminka oznámila, že se jí vrátila rakovina. 

Někdy stačí jediná věta, jediný telefonát, jediný okamžik.... a všechno, co do té chvíle považujeme za samozřejmé, se během několika vteřin zhroutí. Svět, který ještě před minutou dával smysl, najednou přestane fungovat. Plány, radosti, starosti všedních dnů - všechno rázem se stane nepodstatným.

Byl to večer, kdy jsem měla v plánu vyrazit s kamarádkou do města na skleničku. Kamarádka ten osudný okamžik již byla u nás doma. Manžel ale již několik hodin tušil ... Maminka mne neustále ochraňovala a věděla, že tato informace mne položí. Sama ji musela prvně vydýchat. Ale měla u sebe anděly P&P. Ale o těch až v dalším článku, protože těm je potřeba věnovat speciální část a díky. Když mému manželovi mamka volala, že mi musí něco říct a byla by ráda, aby u toho byl, když mi to bude říkat. Již tušil... všechny ty zdravotní problémy posledních dnů .. dali skládačku dohromady. 

Když mi maminka sdělila svou diagnózu ... svět utichnul. Rozhovor skončil a já jsem nevěděla co dál. Zda se jít dál bavit dle plánů nebo šílet. Dodnes mi zvoní v uších manželovi slova: "To není dobré." A nebylo! 

V tento okamžik jsem ještě netušila, jak moc se náš život změní. Netušila jsem, co vše nás čeká. Kolik slz vypláču, ale také kolik síly a lásky dokážu dát. 

A začala cesta, kterou by si nikdo z nás nikdy dobrovolně nevybral. 

Cesta, která mne naučila se na svět dívat jinýma očima.