A co bude dál ...

Ta noc byla dlouhá. Vlastně jsem skoro vůbec nemohla spát. Ve vlnách, někdy slabších, jindy naprosto ochromujících, přicházely úzkosti, hysterický pláč a obrovský strach. Strach z toho, co přijde. Strach z toho, co nás čeká. A hlavně strach z toho, že přijdu o mámu.

Ještě ten večer jsem telefonovala s mamčinou onkoložkou. Mimochodem s velmi dobrou kamarádkou a jedním z našich andělů. Člověkem s obrovským srdcem, neskutečným odhodláním pomáhat a dělat pro své pacienty maximum. A to v tak nesmírně těžkém oboru, jako je onkologie.

Potřebovala jsem slyšet ještě jednou všechno vysvětlit. Potřebovala jsem se ptát. A samozřejmě mi hlavou běžela ta nejdůležitější otázka:

Jak dlouho?

Deset měsíců? Pět? Možná rok? Nebo ještě méně?

Odpověď byla nejistá. Všechno mělo záviset na výsledcích léčby a na tom, co ukáže první a druhé kontrolní CT. Léčba byla nastavená správně, udělalo se všechno, co se udělat mělo. Jenže bohužel…

A tak jsem tu noc strávila v naprostém emočním chaosu.

Ráno už jsem ale neváhala. Okamžitě jsem napsala do práce, co se děje. Mám opravdu skvělého šéfa, který všechno pochopil a bez jediného zaváhání mi vyšel vstříc.

A pak jsem začala balit.

Nebo spíš házet do kufru všechno, co mi přišlo pod ruku. Bez přemýšlení, bez plánování, bez nějakého systému. Jediné, co jsem věděla, bylo, že ráno odjíždím.

Začátkem prosince jsem tedy odjela za mámou.

S jediným přáním. Být s ní. Být jí nablízku. A zůstat tak dlouho, jak bude potřeba.

Protože v tu chvíli už nebylo nic důležitějšího.

A tím vlastně začala úplně nová kapitola našeho života.